ZVONIČKA, KAPLE, ŠKOLA

Výraznou stavební památkou a symbolem Zarazic se stala zvonička, opatřená motivem výšivky s převládající oranžovou barvou. Zvonilo se při úmrtí, při požáru, povodni a dříve taky při vpádu cizích vojsk. Zvon svolával k pobožnosti, oznamoval čas, ráno, napoledně a večer tzv. „klekání“. Když děcka létaly po klekání po dědině, rodiče je strašili, že je chytne klekanice. Klekanice byla hrozná, protože jí nikdo neviděl.

​​​​​​​Zvonice v Zarazicích, stojící uprostřed obce, pochází z 19. století. Původní bronzový zvon byl za okupace Němci v dubnu 1942 odvezen do sběru. Z archivních zdrojů (SOkA, Hodonín, fond AM-VM, č. 179), se dovídáme, že vážil 50 kg, spodní průměr činil 44.5 cm, výška 37 cm. Byl zařazen do skupiny A. Současný železný zvon odlil zvonař Rudolf Manoušek roku 1943.

Pouhých 125 metrů od zvoničky stojí kaple Panny Marie, postavená roku 1877

Pohřeb čs. zahraničního vojáka, rotného Bohuslava Prchlého, dne 15. dubna 1949

Před rokem 1870 navštěvovaly zarazické děti školu vnorovskou, nebo veselskou. To bylo nepříjemné zejména v zimních měsících. Proto obecní výbor za předsednictví purkmistra Bartoloměje Machačky rozhodl postavit v Zarazicích školu. Ta byla postavena nákladem 5580 zlatých a dokončena byla 30. května 1870. Učitelem a správcem této školy byl Jakub Umscheid, který v jednotřídce vyučoval 140 žáků. Když se škola přestěhovala do nové budovy, ze staré školy se stala Obecní hospoda (dům č. 22).

Ředitel Josef Kašpárek (*1861 ve Zlíně), působil v Zarazicích třicet let  (1890-1920). Za ředitelem Kašpárkem je vidět část přístřešku studny, která byla před domkem č. 58 (vpravo)

Rok 1927

ZÁPISY Z TŘÍDNÍCH VÝKAZŮ

Školní i mimoškolní prohřešky žáků zapsané učiteli před stoletím, nám dnes můžou připadat úsměvné. Jsou však taky svědectvím o tehdejší době o zvycích a chování našich předků.

Nejstarším dochovaným zápisem je poznámka z roku 1893 provedená učitelem Josefem Kašpárkem u žáka Františka Břečky *1886, tehdy sedmiletého: „Byl u muziky“. Hned na vedlejší stránce Břečku trumfl Josef Galář, který: „Byl u muziky a kouřil – rozpustilec“. U muziky kouřil v sedmi letech také Franta Řičica z č. 24. a mnozí další. Z 61 chlapců v roce 1893 jich kouřilo 35 a 29 jich bylo u muziky.

U starších chlapců čteme poznámku u desetiletého Cyrila Baďury: „Byl u muziky, kouří a bije se ve škole. Rozpustilec“. Nejdelší poznámku čteme u Jana Blata *1883, : „Bije se cestou do kostela a z kostela, ve škole. Krade doma peníze a vejce a kupuje za to doutníky a kouří. Jest drzý ve škole. Byl u muziky, pije kořalku; jest drzý lhář – zpustlý chlapec.“

U starších žáků (11, 12 let), byli u muziky a kouřili téměř všichni, někteří nejenom že u muziky byli, ale také se bili.

K muzice samosebou chodily také děvčata a tak jak chlapci, od 7 a 8 let, vždyť se musily vdát. Antonie Karafiátová má roku 1893 zápis v třídním výkazu, že „byla u muziky“. Měla tenkrát 7 let, a nebylo to v Zarazicích nic výjimečného.  V celém třídním výkazu z roku 1893 najdeme jen jedinou kladnou poznámku a to u Františky Pavkové (*1882), z čísla 161: „Velmi hodná a pilná.“

Josef Kašpárek v zápisu uvádí, že největší absence měli žáci v září a říjnu, kdy byli částečně nemocní a také museli pomáhat u polních pracích, v říjnu především vykopávali řepu a chodili na „panské“. Taky uvádí že žáci chodili na „tovarych“. SOkA Hodonín, fond NŠ-Z, č. 22

Za prací do Rakous odcházela kolikrát celá rodina, včetně školáků. Bylo to v polovině září a vrátili se koncem října a potom odjížděli v červnu, většinou na týden.

Zápis u Floriána Ch. z roku 1901: „Jest velmi rozpustilý. Klade kameny na železniční kolejnice a hází kamením i po svém učiteli“ 

Nepolepšitelným žhářem byl Jan H. narozený 1890. „Dne 5.12. 1897 vstoupil do školy. Přišel z toulky postrkem ze světa. Zapálil v Chrášťanech a byl 6 neděl zavřen v Kroměříži. Dne 7.1.1898 utekl  z domu a toulá se po světě. Přišel dne 10.2. z toulky postrkem. Spává v poli. Zapálil v Kněždubě. Dne 17.4. znovu utekl do světa.“

V roce 1896 se u chlapců objevil nový sport, vybírání ptáčků z hnízda.

Památník padlým byl před školou vysvěcen 17.srpna 1930

Věnováno padlým a zemřelým bratřím ve světové válce, za přispění obce, spoluobčanů, omladiny a příbuzných.

Před školou v Zarazicích byl roku 1930 postaven pomník padlým v I. světové válce. Byla vyhlášena sbírka mezi místními obyvateli i rodáky v Americe. Pomník byl vytvořen kamenickým mistrem Františkem Zbořilem ze Starého Města. Náklady na 6 m vysoký pomník činily 22 500 Kč. Dne 17. srpna 1930 byl pomník vysvěcen panem děkanem Janem Jančíkem a panem farářem Štěpánem Břečkou, rodákem zarazickým. Projev k domácím občanům i hostům měl Štěpán Břečka a starosta Zarazic, Tomáš Bílek. Svobodná chasa měla pak taneční zábavu a pro hosty byla u Janišů hostina.

Broňa Břečková u pomníku se jménem jejího dědy, kováře Antonína Motyčky.

Po roce 1945 byla připojena z levé strany k pomníku další pamětní deska, věnovaná obětem II. světové války. Je zde vzpomenut František Crhounek (*1904 +1942), František Bystřický (*1914 +1941), Ladislav Mirovský (*1918 +1943), František Tomek (*1928 +1944), Jan Zálešák (*1868 +1945) a Karel Komoň (*1941 +1945)

Zleva učitel Fr.Tichý, Ludmila Buchtová, Apolonie Buchtová a ředitel František Crhounek

František Crhounek byl ředitelem školy v Zarazicích. Vedle pedagogické dráhy byl také veřejně angažovaný na společenském dění jak v Zarazicích, tak také ve Veselí nad Moravou. V třicátých letech 20. století se stal vůdčí osobností ochotnického divadla ve Veselí nad Moravou. Zde nejen sám hrál (Dr. Galén v Bílé nemoci), ale zejména režíroval celou řadu divadelních představení. V roce 1935 byl také u zrodu fotbalového oddílu v Zarazicích. Po roce 1939 se aktivně zapojil do odbojové činnosti. Dne 12. června 1942 byl zatčen gestapem, odvezen do Osvětimi, kde 23. října 1942 umírá. František Crhounek s manželkou Ludmilou bydleli v domě č. 210, a tak ulice v níž tento dům stojí nese název Crhounkova.

František Crhounek (*1904, Babice u Brna, +1942, Osvětim)

František Crhounek s I. třídou, 1938

František Crhounek s III. třídou