ÚVOD

Až do roku 1949 samostatná obec. V současnosti severovýchodní předměstí Veselí nad Moravou. Prochází zde silnice I/55. Je zde evidováno 295 adres (2009), trvale zde žije 853 obyvatel (2001), katastr Milokošť má rozlohu 5, 94 km². Leží na levém břehu potoku Svodnice, který vtéká do řeky Moravy. Nadmořská výška 174 m. Názvy obce: 1371 Nimkoss, 1517 z Mikoše, 1592 Mimokossc, 1598 Milokosst, 1718 Millokost, 1720 Nilokoscht, 1751 Millokosst, 1846 Milokoscht, Milokošt, 1872 Milokoscht, Milokošt, 1881 Milokošť. Názvy polních tratí: Bažinky, Borečné padělky, Borečný široký, Darebnice, Hlaviny, Kračiny, Kučovánky, Les, Lesní padělky, Padělky u Svodnice, Pláňava nové loučky, Pláňava pod dědinou, Prostřední široký, Přední široký, Růbanice, Trávník u lesa, Zadní padělky, Zahrádky, Záhumenice, Zájarčí, Zelničky, Zrcadlo. Vinohrad: Borky. Urbář z roku 1592 uvádí 44 jmen, z toho 6 tříčtvrtníků, 19 půlláníků a 19 podsedníků. Jediné z těch 44 příjmení, Czapka, se objevuje také v pozdějších seznamech obyvatel Milokoště. Při lánové vizitaci 1671 se uvádí 42 gruntů a 6 domkářů. Roku 1716 bylo 14 půlláníků a 15 čtvrtláníků. Roku 1750 se uvádí pouze 6 půlláníků ale 42 čtvrtláníků a 6 podsedníků. Tedy sledujeme úbytek větších obhospodařovaných ploch, především půlláníků. To se projevovalo také na proměně zástavby v obci. ty původně široké grunty se dělí na dvě poloviny, někdy i na víc částí. Poznáme to při pohledu na mapu, když mezi dvěmi nízkými čísly uvidíme vysokou číslovku (mezi č. 4 a č. 5 najdeme č. 192 a č. 127, podobně mezi č. 17 a č. 18 dnes vidíme č. 137 a č. 145). V roce 1771 žilo v Milokošti 443 občanů kteří vlastnili 107 koní. Roku 1843 bylo v obci 664 obyvatel ve 108 domech a 143 domácnostech. Rolníci chovali 114 koní a kolem stovky hovězího dobytku.  

Pečeť obce Milokošť z roku 1749 zobrazuje tři žaludy doplněné dubovými lístky a nápisem DIEDINA MILOCKOSCHT

Milokošťským stromem je dub. Dle výpovědí starých lidí, bylo v místním lese mnoho velikánů dubů, které byly 200 let i více staré a některé byly tak silné, že se museli až tři dospělí lidé chytit za ruce, aby je obejmuli. Také kácení těchto stromů bylo obtížné, na tyto stromy byly zvláštní pily zvané tarnaky, tyto byly až 2,5 m dlouhé a na každém konci pily byli dva řezáči. Do konce XIX. století byly tito velikáni vykáceni. (z kroniky B. Šišpery). Druhým nejčastějším stromem v milokošťském lese byl jasan.

Část obce nazvaná Dědina. Pohled od hospody Stovky k „Bachance“. Po pravé straně se nacházely domy s čísly 1 až 21, po levé straně čísla 51 až 85. Foto po roce 1936.V celé Dědině jedno jediné auto.

Uprostřed Dědiny stojí zvonice z 19. století

Historický přehled. V roce 1371 odkázal markrabě Jan hrad a město Ostroh a vsi Blatnici Větší, Lhotu, Sezeme, Smíchov, Starou Blatnici, Milokošť a Kvačice svému synu Janu Soběslavovi, kterému panství Ostroh zůstalo i při porovnání mezi bratry v roce 1376. Ves nadále sdílela osudy tohoto panství, které později držel markrabě Prokop a v roce 1400 obléhal král Zikmund. Markrabata Jošt a Prokop panství zapsali Haškovi z Valdštejna, který sympatizoval s husity. Ostroh se tehdy stal útočištěm husitských kněží, proto byl v dalších letech téměř stále obléhán Zikmundovými vojsky. Po husitských válkách bylo panství zastaveno postupně několika držitelům, až roku 1511 udělil král Vladislav II. Ostroh Smilu Kunovi z Kunštátu do dědičného držení. Ten své právo postoupil Janovi z Kunovic. Za pánů z Kunovic působili na panství luterští faráři a na konci 16. století zde vznikl kalvínský církevní řád. Nekatolickým majitelům bylo po Bílé hoře panství odňato. Milokošť se uvádí mezi zbožím, které bylo roku 1625 zkonfiskováno Janu Bernartovi z Kunovic a prodáno knížeti Gundakarovi z Lichtenštejna. (Veselsko, 1999)

Dědina zachycená od dolního konce ke „Stovce“. Foto před rokem 1929.

Centrem společenského dění byly hospody, většinou byly v provozu dvě současně. Na snímku pochodují cvičenky Orla kolem tzv. „Stovky“. V tomto hostinci byla také kancelář starosty. Když za II. světové války byly ve Veselí zakázané zábavy, chodilo se na čaje do Milokoště, říkalo se tomu „Čína“.

Milokošťské Chaloupky na snímku Bohumila Straky z roku 1987

Sekule roku 1919

Lužův obchod byl postaven roku 1912

První vojenské mapování

Mapa Milokoště z roku 1811

Celkový pohled na  Milokošť, s vyznačením jednotlivých částí (stabilní katastr 1827)

Vyznačení jednotlivých tratí v katastru obce Milokošť (1827). Zelenou barvou je vyznačena polní cesta do Uh. Brodu

Vyznačení tratí na mapě z roku 1827

Mapa z roku 1911, před regulací řeky Moravy

Dědina pohledem k severu. Zvonice, nazývaná také „Zvonek“, byla dominantou obce, zvonilo se ráno, napoledne, večer a když někdo zemřel. Schází sloupy elektrického osvětlení, takže snímek byl pořízen před rokem 1929.

Uprostřed Dědiny stojí zvonice z 19. století. Až do roku 1977 byl uvnitř vzácný zvon z roku 1717, který obci věnoval Jan Autrata. Při srovnání snímků zvoničky, pořízených v různém čase, je patrné o kolik se zvedl okolní terén. Tím se opticky rozšířila spodní část zvonice. Na snímku z roku 1936 je vidět také výklenek pro obraz, částečně překrytý křížem. Tento výklenek byl později zazděn. ​​​​​​​

V důsledku postupného zvyšování okolního terénu, bylo třeba posunout nahoru dveřní otvor.

Výrazným způsobem do vzhledu obce zasáhla ničivá povodeň roku 1997. Zůstaly stát jen chlévy, stavěné z kamene.

Ještě před tím než v roce 1942 německé úřady odebraly pro vojenské účely veškeré bronzové zvony z kostelů i ze zvoniček, vypracovaly pro tento účel závazné pokyny. Podle těchto pokynů byly ušetřeny drobné zvonečky nebo rolničky, které vážily méně než 1 kg. Všechny zvony byly roztříděny podle své umělecké a historické ceny památkovými úřady do čtyř skupin, označených A, B, C, D. Do skupiny A byly zařazeny zvony nejnižší hodnoty a do skupiny D zvony umělecky a historicky nejcennější. Zástupcem památkového úřadu byl také docent Dr. Ant. Václavík, vrchní komisař Slováckého muzea v Uh. Hradišti. Sejmuty měly být všechny zvony označené A, B nebo C. Zvony označené písmenem D měly zůstat zavěšeny. V každé náboženské obci měl být ponechán jeden zvon, pokud možno do hmotnosti 25 kg. Do odevzdání zvonů do ústřední sběrny v Moravské Ostravě mělo býti zabráněno jejich rozbití.  Zvon ze zvonice v Milokošti byl zařazen původně do skupiny C a byl sejmut dne 19.3.1942 a odvezen do sběrny ve Veselí nad Moravou. Jednalo se o zvon z roku 1717, který daroval obci Milokošť Jan Autrata. Na zvonu byl nápis: „Tento zvon dal ulit ke cti a chvále Boží k Nejsvětější Trojici a k Neposkvrněné Panně Marii k uctivosti všem Božím a potěšení duší v očistci. Rok Páně 1717“. Byl vysoký 41 cm, spodní průměr činil 42 cm a vážil 48 kg. Dle zprávy z Památkového úřadu č.j. 1383/42 ze dne 7. dubna 1942, byl tento zvon přeřazen ze skupiny C do skupiny D a tím zachráněn před zničením. Také hned 7. dubna 1942 byl odebrán ze sběrny milokošťským starostou Janem Galuškou a navrácen na své místo do zvonice v Milokošti. Zařazení tohoto zvonu do skupiny D svědčí o mimořádné kvalitě a umělecké hodnotě, vždyť ze sedmi veselských zvonů byl jako D označen jen zvon sv. Peregrina a sv. Filipa Benicia, jeden zvon byl označen B a 5 ostatních písmenem A. Zvon v Zarazicích byl například označen A, stejně jako v Mor. Písku, Ostrožské Lhotě a Horním Němčí. O to je větší škoda, že dnes nevíme jak tento historicky a umělecky cenný zvon vypadal. Zvon Jana Autraty sloužil až do roku 1977, kdy prasklý byl odvezen do slévárny rodiny Dytrychů, kde byl roztaven a nově odlit. Nový zvon má výšku 52 cm, průměr 54 cm a tento text: TENTO ZVON VĚNOVALI OBČANÉ MILOKOŠTĚ K NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICI. ULILA RODINA DYTRYCHOVA – 1977