RADKA KONEČNÁ

Na podzim uplynulo 50 let od otevření lůžkového zařízení ve Veselí a vzpomněl jsem si na tři sestry, které pracovaly na oddělení. Především jsem si uvědomil, že jejich matka paní Ctirada Konečná byla velkou osobností. Proto jsem požádal její dceru, paní Zdenu Zdráhalovou – Konečnou o několik vzpomínek na její maminku.

Ctirada Přibylová se provdala za Antonína Konečného, milovníka koní a zapáleného holubáře

„Moje maminka se narodila v roce 1922, sourozence neměla a její zajímavé fotky jsou zachyceny v knize pana Vladimíra Groše Chaloupky, str. 176.  Zemřela 30.3.1984.  Tatínek zemřel 28.10.1979, měl 75 let, celý život intenzivně pracoval.

Bylo nás sedm dětí.  Bedřiška, Radek, Pavel, Antonie, já, Marie a Antonín. Moji rodiče odvedli za život obrovský kus fyzické práce. Tatínek se staral hlavně o koně, konal s nimi veškeré polní práce, ale taky sekl obilí kosou, my jsme mu odebírali, vázali  do snopů a stavěli mandely.  Jeho velkou zálibou byli holubi. ​​​​​​​

Radka s dcerou Bedřiškou a synem Radkem

Vaší mamince se říkalo krátce Radka. Vyprávějte o ní. „ Maminka měla velkou paletu svých činností, souvisely se zemědělskou výrobou, začnu rostlinnou. Většinu polí jsme měli propachtovaných, rozlohu si už nedokáži uvědomit.

Hodně práce bylo s řepou, dost známých nám chodilo pomáhat, především s přetrhávkou (jednocením). Až narostla, vytahovali jsme ji ručně ze země,  okrajovali listy a házeli na vlečku. To byla náročná práce. Maminka vozila cukrovku do cukrovaru do Starého Města na voze, taženém koňmi. Zpátky vezla okrajky, výpresky, které jsme silážovali a upotřebili pro dobytek.  Z cukrovaru jsme dostávali cukr, měli jsme ho v nadbytku. Obilí  jsme potřebovali pro dobytek, stále se šrotovalo do krmení. Kukuřice se zasela, pak jsem otrhávali klásky. Taky se silážovala. Na odzrnění jsme měli jednoduché zařízení, točilo se klikou, klásek rotoval a  zrno opadávalo.  Brambory jsme plůžkovali, později traktorem. Bývalo jich několik vleček, plný sklep jako zásoba pro dobytek na zimu, pro nás i pro sousedy. Byl dostatek zeleniny, zelí, květák, mák fazole.   Seno jsme nutně potřebovali, nejdříve jsme hrabali hráběmi, potom hrabačkou. Fůry se ho vozily a skládaly na půdu.   Rostlinná výroba je velice ovlivněna počasím. Pamatuji i neúrodné roky.“

Vyprávějte o živočišné složce: „ Začnu od největších tvorů. Doma jsme měli koně, hříbata, býky na odevzdávku, krávy na mléko, bývalo ho moc.  Dále telata, vepře a selata, ovce na vlnu. Drůbeže byl plný dvůr. Krůty a krocani, husy, kačeny, slepice a samozřejmě kuřata. Zatímco práce na poli byly sezónní, v zimě bylo klidněji, u živočichů to bylo jiné. Krmení dvakrát denně, u mladých i třikrát za den. Víkendy ani svátky neexistovaly. Objem steliva i krmiva byl veliký. Často se řezala sečka, šrotovalo se.   Na okně byl stále štranek (provaz) v pohotovosti, kdyby se telilo, nebo hřebilo. Bývala jsem u toho. Je fakt, že taťka s koňmi konal  spoustu polních prací, krávy dávaly mléko a vepři maso, sádlo atd. V této oblasti jsme byli samozásobitelé. Řezníci, pan Řezníček a pan Řičica  k nám chodili často zabíjet, ale také příprava na zabíječku byla náročná. Měli jsme vlastní maso, sádlo, uzené i salámy. Cesta od zajištění krmiva až po hotový salám byla dlouhá a těžká. I živočišná výroba měla své stinné stránky.  Některá zvířata onemocněla, uhynula.   Vzpomínám si na cestu do Hodonína s maminkou. Na vlečce za traktorem jsme vezly dva  koně, museli se utratit, měli  tetanus.

Povězte něco o technice: „Nejdříve jsme měli pouze koně na obdělávání polí. Ale maminka si troufla koupit traktor Zetor a s ním konala spoustu polních prací. Orání, bránování, válení, setí, sklizeň plodin. Samozřejmě k tomu patřily pluhy, brány, válce, secí stroje.  Jak dokázala pořídit samovaz na sklizeň obilí, vlastní mlátičku a pak kombajn, to dnes nelze ani pochopit. Kombajny jsme měli dva. Starší byl červený a modrý novější. V současnosti má člověk peníze a koupí všecko.  Ale v šedesátých až osmdesátých letech koupit kombajn, to znělo jako sci-fi.  Maminka jezdila se vším, po poli i po silnici, mnoho oprav zvládala sama.“   Za sebe dodávám – jezdit jak jezdit, ale otáčet se a hlavně couvat s vlečkou a stroji, to byla mistrová.

Stavební aktivity: „Když jsem se osamostatnila, nechtěla po nás peníze, všechno zainvestovala sama. Chtěla všem postavit dům, ale stačila postavit dva. Zemřela v 62 letech.  Když se stavělo, zajišťovala všechen stavební materiál a dovážela ho traktorem. Například dřevo z Nové Lhoty vezla na pilu a pak domů.

Doprava a jiné služby:  „Zvlášt v zimě měla maminka víc času.  Vozila kvas do pálenice do Ostrohu, do Mlýnku i do Vnorov mnoha lidem.“  Žili jsme ve společenství sousedů a mnoha přátel. Hodně nám pomáhali s nejrůznějšími pracemi, ale také potřebovali dovoz všeho možného a maminka byla vždy ochotná.“

Zprava otec rodiny Antonín, dcera Antonie, matka Radka, dcera Marie, syn Antonín a Růža Slámová

Nezbývá než si povědět něco o ideologii a politice. Po roce 1948 začalo znárodňování a kolektivizace vesnice. Stát tvrdě a bezohledně tlačil na to, aby vznikala jednotná zemědělská družstva. Ne všude se to dařilo, ale tlak byl obrovský. Do hospodářství přišla komise, sepsali všecek inventář od dobytka až po zásoby, přemístili vše do družstva a rodina či rodiče museli nastoupit do JZD, nanejvýš mohli nastoupit do průmyslu či hornictví. Tak jsme to prožívali např. u Jandásků ve Veselí. Prakticky všichni soukromě hospodařící rolníci tomu podléhali a podlehli. Pouze paní Radka Konečná ne. Nikdy nepodlehla kolektivizaci, pracovala sama pro sebe a pro rodinu. Lze vůbec spočítat, kolik bylo soukromě hospodařících rolníků v těch letech? ​​​​​​​

.Zprava sedí Antonín Konečný

Řekněte nám něco o tom, co to byly dodávky čili kontingenty:  „Každý soukromě hospodařící rolník měl povinnost vůči státu. Musel dodávat velký podíl ze svých produktů za minimální cenu. Podle velikosti obdělávané půdy a stavu dobytka, dostal předpis na odevzdávku mléka, vajec, masa, obilí a jiných produktů. Komise sepsala inventář a muselo se odevzdávat. Zabíjet se mohlo jednou do roka „na krupon“. Jinak následovala velká pokuta. Mnohé rolníky to zlikvidovalo. I maminka měla předepsané kontingenty. Nebyly malé. Když dostala echo, že přijde komise, nepodařilo se všecko ukrýt, ale prasata nad počet se nahnala do sklepa. Pomáhali jsme si,  jak to bylo možné. Také u Minaříků - Hostýnků přišlo echo, prase už bylo zabité, tak ho hodili do nádrže na dešťovou vodu a po odchodu komise vyndali.“

Progresivní postoje: „Musím sdělit, že jsme měli gramofon a první televizi v Milokošti,  sousedé a známí se k nám chodili dívat na některé pořady. Měli jsme i telefon, což se jeví v současnosti jako samozřejmost, tehdy to byla vymoženost. Pochopte prozíravost a možnost komunikace směrem

k doktorům, hasičům a policii. Poutě a kultura vůbec, jí nebyla cizí. Např. hrála běžné písničky na harmoniku.

Její psychologie je obdivuhodná: „Maminka se ocitávala v mnoha těžkých situacích. K tomu ji nutila starost o nás, o efektivní hospodaření, starost o mrtvý i živý inventář. Co jí zbývalo? Kontakt s úřady a vyjednávání. V té situaci se to jevilo jako sebevražda. Musím říct, že byla progresivní, poctivá a hlavně velice statečná. Dokázala jednat na úřadech (nevím, kde na to brala čas), oslovit místní i okresní instituce. Mohla bych dnes vyjmenovat funkcionáře, kteří ji chápali a pomohli, pak některé, kteří by ji nejraději zlikvidovali a některé, kteří ji pochopili a nakonec pomohli. Chodilo k nám za ní spousta lidí pro radu, pomoc a někdy jen tak si povykládat. Byla velice obětavá a pomohla všem.

Já si vzpomínám na některé úkoly, které jsem doma dostávala. „Zatop v kamnech, zabij slepici, oškubej a uvař.“  „Sedni na traktor, zajeď k lesu, nakopej brambor a dovez dom.“ 

Po kádrové stránce jsem měla rubriku:   „Původ – soukromě hospodařící rodina“ čili blok  pro další kariéru. Takže jsem se nedostala na zdravotní školu v Uherském Hradišti.  Podařilo se to asi na přímluvu sestry Bedi,  až dva měsíce po začátku školního roku na nižší dvouletou, kterou jsem absolvovala. ​​​​​​​

Zdenka Konečná

Nejmladší sestra Marie zapadla také do všech aktivit rodiny. Nastoupila do nemocnice ve Veselí jako uklízečka, dodělala si nižší vzdělání, pak pracovala v oboru. Mám na ni  jednu velice osobní vzpomínku. Paní Radce jsme jednou slíbili seno z naší louky. Bylo usušené, v kopkách, přijela pro ně traktorem s Majkou. Ta měla kondičku, když nakládala silné vrstvy vidlemi na vlečku!   Uvědomil jsem si, že kdyby do mě píchla, tak mně připíchne k zemi. Zemřela ve věku nedožitých 56 let 31.12.2013.

Mnoho let jsem sloužil v LDN ve Veselí o víkendech a nočních. Všechny tři sestry tam pracovaly.   Nevidím dovnitř do rodiny, jenom se domnívám, že sotva šly „spát po noční“.

To nemají být vzpomínky, ale projekt (jak se  dnes říká) do budoucna. O poctivosti, pracovitosti a  veliké odvaze.  Kdyby paní Radka nebyla odvážná,  všechno by skončilo velice rychle kolektivizaci.

.   

14.2.2023                                                                 MUDr. Jiljí Minařík ​​​​​​​