Předměstí II.-Č. 18/139, 1108, Briefova seslárna a lékárna

V místě domu č. 18 se původně nacházela druhá nejstarší veselská fara. Později byla v části 18a škola, a v č. 18b lékárna​​​​​​​

Pohled na střední část předměstského korza před rokem 1903. 1) část domu č. 17, 2) pekárna Josefa Pouly, 3) Briefova továrna na ohýbaný nábytek, 4) lékárna, 5) Schwarzův dům. V místech označených 3 a 4 byla roku 1704 vystavěna fara. Tato část dostala roku 1781 číslo 18

Až do roku 1791 byla v domě č. 18 fara. Když se potom farní úřad přestěhoval do zrušeného kláštera, přemístila se do uvolněné budovy škola. Roku 1805 potom v pravé části objektu zřizuje Johan Kropáček lékárnu, kterou roku 1827 koupil Fridrich Zugschwat. Tato část domu dostává číslo 18b. Roku 1857 potom tuto lékárnu získal Tadeáš Dürmayer (*1820 +1877).

K další změně dochází roku 1869. Dům který byl rozdělen již dříve dostává ve své pravé části (lékárna), číslo popisné 393. Levá část ve které byla škola si ponechala č. 18. Zde bydlel například hraběcí lékař Emanuel Ornstein, nebo ředitel školy Julius Christin (*1849).

Julius Christin (*1849), ředitel školy. Julius Christin prosadil název Veselí nad Moravou (1886)

Johan Brief (*13.5.1848 +8.8.1929)

Ve sčítacích operátech 1857 je pod číslem 18 uvedena rodina obchodníka Hermana Briefa. Mezi dětmi je zde uveden taky syn Johan, později se tento Johan uvádí jako učitel a nakonec Johan Brief vede továrnu na ohýbaný nábytek, nebo jak se jí ve Veselí říkalo „Seslárnu“. Profesi rozuměl, dvacet let pracoval pro firmu Jakub a Josef Kohn, končil u Kohnů jako ředitel továrny. Výrobu začal na sklonku roku 1892, kdy také provádí první stavební úpravy domu. Roku 1898 provádí Johan Brief další přestavbu provozních místností, dvůr domu mu neposkytoval dostatečný prostor. K realizaci nadstavby domu o další poschodí byly sice roku 1900 vypracovány plány, ale k realizaci již nedošlo. Omezené prostory domu zabránily dalšímu rozšíření výroby. Proto plánuje výstavbu nové továrny, vede jednání o koupi potřebného pozemku, nakonec továrnu roku 1906 přestěhoval do Uh. Brodu. Na řízení podniku se podílel také Johanův syn Moric (*1874). Továrna měla filiálku v Kelči.

Zaměstnanci u Briefa byli rozděleni do těchto skupin: pilnikáři, leštičky, pletařky, zabalovačky, zabalovači, šroubaři, stolaři a nádeníci. Pracovní doba byla 12 ½  hodinová, a to od ½ 7 hodiny ranní do 7 hodiny večerní. Přestávky byly tyto: 8 - ½ 9 hod. 12 - 1 hod.    ¾ 5 - 5 hod. Za odpočinku se výroba přerušila. Začátek a zakončení pracovní doby bylo oznámeno zvonem.

Firemní nálepka Johan Brief, Veselí nad Moravou

Židle č. 14 vyrobená ve Veselí nad Moravou firmou Johan Brief a vlastněná panem Milošem Čižmářem v Určicích.

Židle připravené k odvozu na železnici.

Zleva část tovární budovy, vpravo lékárna.

Faktura z roku 1900.

1905

19 mužů, 2 mistři a uprostřed Johan Brief.

31 žen pracujících u Johana Briefa (foceno na břehu řeky Moravy).

Průřez tovární budovou Johana Briefa

Briefova továrna. Fasáda domu po přístavbě II. poschodí (nerealizováno). Stavitel Josef Doležal

Briefovo psaníčko z firemní nálepky

Tento dům je spojen s výrobou ohýbaného nábytku hned dvakrát. Po Johanu Briefovi, který opustil dům roku 1906, se v tomto domě ubytoval roku 1910 Julius Kohn (*1865), který ve Veselí dne 26. července zahájil výrobu ohýbaných židlí. Přesný název firmy zněl: Společnost M.B.H. „AUSTRIA“ výroba nábytku z ohýbaného dřeva, Veselí nad Moravou. Julius Kohn v domě bydlel i s manželkou a dcerami, v samotném domě však výroba neprobíhala, výrobky se montovaly v domě č. 237, na tzv. „Dufkovém“. Firma Austria ve Veselí zanikla k 14. 4. 1912. Julius Kohn, potom působil jako technický dílovedoucí továrníka Michala Adera v Jazovsku u Nového Saczu na jihu Polska. Svědectví o této firmě ve Veselí nám poskytuje SOkA v Uh. Hradišti a také Josef Jakubíček ve svých Pamětech: „V roce 1912 jsem pracoval v továrně nábytku z ohýbaného dřeva i s bratrem Jiřím, jmenovala se Austria, dělal jsem úkolovou práci, sestavoval a šruboval židle z ohýbaného dřeva. Tato továrnička likvidovala v roce 1913.“

Julius Kohn byl vnukem Jakuba Kohna, narozeného ve Veselí na pálenici č. 7, který potom ve Vsetíně založil světoznámou firmu Jakub & Josef Kohn na výrobu ohýbaných židlí. Otec i matka Juliuse Kohna jsou pohřbeni na židovském hřbitově ve Veselí nad Moravou.

Zdroj: SOkA UH, fond OÚ UH, inv.č. 575: kart. 667, č.j. 14950 a kart. 672, č.j. 15590

Markéta (*13.11.1893), dcera továrníka Julia Kohna

roku 1939 žádala o vycestování do Šanghaje. Fotografie je z žádosti o vydání cestovního pasu. Posledním bydlištěm Markéty Kohnové byla Praha XII, Ve Pštrosce 11. Poté následoval transport Bf, č. 517 (8.9.1942 Praha – Terezín). Transport Bn, č. 562 (Terezín – Malý Trostinec). V tomto transportu bylo 1002 osob, přežila 1 osoba. Likvidační tábor Malý Trostinec se nacházel 12 km od Minsku v Bělorusku. Markéta zahynula v roce 1942.

V roce 1909 v domě působil mistr barvič a později také autodopravce Antonín Martikán (*1881).

Barvířská dílna se nacházela na břehu řeky Moravy, na dvoře domu č. 18. V místnosti se nacházel mandl na ruční pohon, dvě kádě pro barvení indigem a tiskací stůl. Na dvoře byl kotel pro vaření barev, několik vybarvovacích kádí na barvení a moření plátna. Přímo na břehu stála sušárna. V horní části dvora se nacházela studna s pitnou vodou, u břehu v dolní části byla studna s vodou užitkovou. Vedle Antonína Martykána ve Veselí ještě působili tito mistři barvíři:

Matouš Stuška *1808, Ignác Hanák *1836 a jeho syn František Hanák *1863, Hugo Dlabala *1863, Alois Tichý *1868,  Josef Gerstberger *1899 a Leopold Vaněček *1859.

V roce 1909 svou barvířskou dílnu do domu nastěhoval Antonín Martykán

Zpráva četnické stanice. Antonie Martykánová vlastní obytný dům č. 139 v ceně 100 000 k. na němž vázne dluh 60 000 k. Dům obývá sama s mužem a pak poskytuje v témže domě bezplatný pobyt synu Jaroslavu a jeho manželce. Antonín Martykán, 59 roků starý, je majitelem koncese pro nepravidelnou dopravu nákladů autem z roku 1930. V provozování této živnosti je Antonín Martykán, který je silně nedoslýchavý, zastupován synem Jaroslavem Martykánem (*1906), jenž jako majitel řidičského průkazu vykonává současně službu řidiče. Za mobilizace v r. 1938 mu bylo nákladní auto rekvirováno a poroucháno. Proto v listopadu 1938 koupil nákladní auto od firmy Rudolf Baťa ve Zlíně za 86 tisíc. Z vlastních úspor zaplatil Jaroslav Martykán na toto auto 14 000 K., z věna své ženy 32 000 K. splácel, staré auto dal na protiúčet a nedoplatek  32 000 K. splácel s otcem ve splátkách a poslední splátku zaplatil koncem roku 1939. Jaroslav Martykán pečuje o chod firmy ponejvíce sám, obrat této živnosti obnášel roku 1939 částku 23 000 K. z níž bylo Jaroslavu Martykánovi vypláceno na mzdě 600 K. měsíčně. Manželka Jaroslava Martykána, Margit (*1901), roz. Herzogová, provozovala v domě rodičů svého muže obchod krátkým zbožím a dětskou konfekcí. Tento obchod byl provozován jen v malém měřítku, později ještě zeslábl a v roce 1940 byl úplně omezen. Podle rozhodnutí úřadu Oberlandrata ve Zlíně, musí pak Margit Martykánová jako židovka od 1.5. 1940 provozování svého obchodu vůbec zastaviti.

Antonie Martykánová, 53 roky stará, která v důsledku onemocnění zánětem nervů a trombózou má srostlé klouby na pravé noze, takže nohu nemůže ohýbati, provozuje ve svém domě obchod mlékem a mléčnými výrobky. Z výtěžků této živnosti a z koncese pro nepravidelnou dopravu autem, obstarávají si manželé Antonín a Antonie Martykánovi prostředky ke své obživě a snaží se splácet úroky z dlužné částky na domě (60 000 K.). Jaroslavu Martykánovi byly v květnu 1939 odcizeny 2 pneumatiky od auta, které jako věci podezřelého původu zřejmě pod cenu koupil od pachatele pro svou potřebu Josef Rokyta, který je používal. Když byla věc zjištěna, žádal Jaroslav Martykán po Josefu Rokytovi náhradu, kterou Rokyta odpíral zaplatit a činil na Martykána různá udání ze msty, kterou se také během vyšetřování nijak netajil.

            Velitel četnické stanice ve Veselí n/M. 20.4.1940

Antonín Martykán junior (*1919), fotbalista

Proměny v čase domu č. 18a: Fara, škola, továrna Brief, dům Martikánův, obchod Ovoce a zeleniny (1960)

První lékárna byla ve Veselí v klášteře servitů. V roce 1805 tuto lékárnu přestěhoval lékárník Johan Kropáček do přízemních prostorů domu č. 18b. Dalšími lékárníky byli: Ludvík Heger, Franz Götz a Fridrich Zugschwerd. 13. října 1847 se majitelem lékárny stává Tadeáš Dürmayer (*1820 +1877). Lékárna dostává název U bílého anděla. Tadeáš Dürmayer byl také poštmistrem (po Janu Uhlovi a Leopoldu Mollíkovi). Poštovní úřad byl v budově lékárny. Když Tadeáš Dürmayer zemřel, převzal lékárnu jeho syn Jindřich D. později Jindřichův bratr Gustav Dürmayer. Roku 1879 se poštmistrem stává Jindřich Dürmayer (*1853), který roku 1890 přestěhoval poštu do koupeného domu na náměstí (č. 44).

Mědirytina z lékárnické nádoby lékárny u Bílého anděla, rodiny Dürmayer

Mědirytiny pro lékárnické nádoby

Další lékárníci: Alois Wišata (*1849), František Sedláček (*1865), Václav Pavlíček (*1873), Vilém Reiner (*1873), Jaroslav Kytlica (*1895), Josef Přecechtěl, magistr Šerý.

Lékárnu „U bílého anděla“ vlastnila v letech 1847-1889 rodina Dürmayerova. V domě se nacházela také pošta. Někdy po roce 1930 kupuje lékárník Jaroslav Kytlica od souseda Martykána část jeho domu. Na tomto snímku  je lékárna ještě  před  rozšířením směrem doleva. V prvním poschodí vidíme čtyři okna.

​​​​​​​ Další snímek zachycuje situaci po rozšíření lékárny (asi o 5 m).  Kytlica  upravil fasádu tak,  že z ulice nebylo rozšíření patrné.  Poschodí lékárny má již 5 oken.

Dlouho byla tato úprava rozpoznatelná při pohledu od řeky, nová část  zde byla za  polovinou střechy uříznutá. Kytlica koupí části vedlejšího domu získal hlavně dvorní část bývalých dílen firmy Brief, kterou potřeboval pro své muzejní sbírky.

Dceru Viléma Reinera Fridu si vzal magistr Jaroslav Kytlica. Měli spolu dvě dcery.

Interiér lékárny U bílého anděla.patřil k nejstarším na předměstí.

Ludvík Ehrenhaft, Veselská lékárna, olej

Řeka Morava poškozovala své břehy pravidelně, zejména při povodních. Ničivá byla povodeň roku 1897, kdy vodnímu živlu v našem městě podlehlo 27 domů. Poškozené břehy nebyly lhostejné dvěma sousedům, lékárníkovi Františku Sedláčkovi a výrobci ohýbaných židlí Johanu Briefovi. Tito oslovili dalších pět spoluobčanů a společně s nimi nechali vypracovat technické plány na zpevnění břehu od místního stavitele Josefa Doležala. Žádost na Okresní hejtmanství zaslali 17. ledna 1898. Projekt musel být upraven, a v říjnu byl sepsán protokol přímo na místě samém. Délka nově zpevněného levého břehu činila 104 m. Každý ze zúčastněných přispěl jinou částkou, podle délky svého břehu. Náklad na jeden běžný metr zpevněného břehu byl 28 zl. Úprava začínala zahradou Bernarda Schwarze, který platil 270 zl., František Sedláček 777 zl., Johan Brief 743 zl., obchodník Bruno Stürcenhofr 338 zl., Filoména Fojtíková 659 zl., Josefa Sovová 709 zl., František Polášek platil 254 zl. Celkem na zpevnění hráze bylo použito 139 kusů pilot měkkých, délky 5 m, 734 kubíků kamene a 2812 kubíků štěrkového násypu , který byl brán z protějšího koryta řeky. Celý projekt byl úspěšně ukončen kolaudací, jak o tom svědčí kolaudační protokol z 1. března 1899. Řádná regulace tohoto břehu byla potom provedena v roce 1927.

Pohled na tzv. „korzo“ od řeky. Uprostřed široká stavba Záložny, vlevo od ní střecha domu č. 16/133, dále hotel Janík. Levý břeh je již regulován (1926).

Pohled do stejných míst, je již regulován pravý břeh (1930)

Plán ze 7. září 1898 vypracoval Josef Doležal

Plán regulačních prací z roku 1898

Regulační práce z roku 1898, financované soukromími vlastníky. Levý břeh řeky Moravy s pozemky Bernarda Schwarze, Františka Sedláčka, Jana Briefa, Bruna Stürzenhofera, Filomény Fojtíkové, Josefy Sovové a Františka Poláška. Na plánu je zakreslen též železný most, s jedním pilířem uprostřed řeky.

Plán regulačních prací  z roku 1898