Otakar Horký

Ještě stojí ve Veselí nad Moravou dům, kde se dne 21. 11. 1920 narodil talentovaný chlapec Otakar Horký. Dnešní Veselané nemají o obou ani potuchy. Listopad 2020 přinesl 100leté výročí jeho narození. Pro šíři talentu, bohatých životních aktivit i básnického odkazu by neměla být tato osobnost zapomenuta.

Matčiny kořeny sahaly do Velké nad Veličkou (Honischovi, Jobstovi), otec Antonín, obchodník ve Veselí, byl bratrem Msgre Martina Horkého, faráře v Polešovicích. Antonín měl však horkou krev nejen podle jména a po neúspěchu v podnikání emigroval již v r. 1924 do jižní Ameriky, kde zmizel beze stopy. Rodinu ponechal bez prostředků. Manželka Marie Horká musela z existenčních důvodů přesídlit i s matkou a 2 malými syny (Otakar 1920, Josef 1922) do Uherského Hradiště, kde našla velmi skromnou obživu (potisk textilu pro výšivky, prodej na trzích). Později musel syn-student gymnázia vypomáhat přivýdělkem z kondicí a ze sbírání míčků na tenisu. Uherské Hradiště se stalo O. Horkému životním přístavem, i když Veselí a Velká n. Veličkou nepřestaly býti navždy magnetem jeho životních poutí. Sám se považoval za Veselana, o čemž svědčí tato příhoda:

V době vysokoškolských studií skládal Otakar zkoušku u jednoho profesora. Přátelské ovzduší mezi zkoušejícím a zkoušeným vydrželo do chvíle, kdy profesor prohodil k moravskému studentovi, že pochází ze Vnorov, a student nadšeně odvětil, že on je Veselan. Neuvědomil si, že mezi Veselany a Znorovjany panují nepříliš láskyplné vztahy. Profesor se zachmuřil a dobrý výkon studenta odměnil nejhorší možnou známkou.

Dostupné prameny přidávají k jménu Otakar Horký řadu epitet: poslední maturant gymnázia r. 1940 před uzavřením českých škol, dělník v Avii, pojišťovací úředník, pracovník hudebník a folklorista (saxofon, klarinet, kytara, mandolína), člen Vycpálkova souboru, po vytouženém návratu do rodného kraje spoluzakladatel souboru Hradišťan, pedagog, ředitel obchodní akademie, dramaturg Slováckého divadla, inspektor pro kulturu ONV, klarinetista souboru Hradišťan, od r. 1964 dramaturg a scénárista ČT Brno, po r. 1968 pro nový režim persona non grata s vyhazovem z milované práce, posléze technický redaktor Lidové demokracie až do důchodu s trvajícím zákazem publikování.

O. Horký znal 5 řečí (angličtina, francouzština, latina, němčina, částečně ruština), což bylo přínosem na zahraničních cestách s folklorními soubory – a nebylo jich v té době málo: SSSR, Polsko, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Itálie – některé i opakovaně.

VESELSKÝ PŘÍVOZ

Namísto chalup s modrým podrovnáním

patrové vilky – kachle, břízolit.

Hrst mladých vzpomínek

si přesto chráním

na jednu ulici

a v ní na jeden štít

Když už nepoznám dům,

kde se narodil můj otec,

jdu aspoň onou ulicí

vstříc mlze moravní,

z níž elegie splavu zní

-zborcené harfy doškových střech.

Za hrstku lipového listí

převez mě, měsíci,

k lukám na druhý břeh!

ZASTAVENÍ U VODY

Když po přeslici

už tety vymřely

a po stroji šicím

i strýci,

tu starou chalupu

s úborem škvír a děr

nabral buldozer.

A nenechal

z ní ani vrabčí kůstku.

Jen voda souměrná

si přes švihadla můstků

vesele zurčí dál.

Nejvíce však Otyna (jak mu říkali přátelé) lákalo umění a hlavně poesie. Napomohla k tomu četná přátelství s neobyčejnými lidmi ještě z předválečných let – malíři a keramici Ida a Vladislav Vaculkovi, knihař Miloš Novotný, všeuměl Bob Perutka, malíř a primáš Jaroš Staněk, později básníci a spisovatelé Josef Kainar a zvláště Milan Kundera . Ti mu pomohli při vstupu do světa literátů. Povzbuzováním i kritikou napomohli, že Otyn vyložil s ostychem na veřejnost své poetické pokusy, které po výbrusu dosáhly značné úrovně. Po uveřejnění jednotlivých básní v almanaších a časopisech vydal sbírku „Struny a pentle“ (1958) a básnický doprovod obrazové publikace O. Rakovce „Strážnice“(1960). Šedesátá léta, která prožil pracovně v TV Brno, byla pro Otyna úspěšná, dá se říci, že vrcholová.. Jako scénárista TV se dočkal úspěchu dokumentu „Dalekonosné housle“ (o Jožkovi Kubíkovi nebo „Pod hluckou tvrzí“ (jízda králů). Jak poesie, tak i jeho další tvůrčí činnost byla holdem rodnému kraji a jeho tradicím. Šedesátá léta byla vrcholem básníkových možností. V r. 1968 ho spolužák z vysokoškolských studií, režisér Vojta Jasný, obsadil do role klarinetisty ve filmu „Všichni dobří rodáci“ (1968), a tak nám uchoval navždy Otynovu živou podobu. Bohužel, tento film dlouho ležel pro zákaz promítání v tresoru.

Brněnský pobyt, který se protáhl až do důchodu, jej obohatil o pevné přátelství s básníky Janem Skácelem a Oldřichem Mikuláškem, režisérem Aloisem Hajdou, které rovněž totalitní režim po r. 1968 umlčel.

Otakar Horký netvořil lehce, měl velkou úctu k mateřštině. Vyhledával a obrušoval slova i verše ve snaze dosáhnout formální i obsahové dokonalosti. Další publikaci připravoval až na r. 1971. Měla to být „Romance o Verunce“ (osud Veruny Čudové z Bílovic, kterou maloval J. Mánes). -- Ostatně, bílovský kroj, v němž byla Verunka portrétována, posloužil O. Horkému a Jaroslavu Staňkovi již dříve jako předloha pro stylizovaný kroj souboru Hradišťan. -- Publikace už nevyšla, v té době byli už Otakar Horký i Vladislav Vaculka, který romanci ilustroval, označeni jako osoby režimu nebezpečné, vydání bylo zakázáno tajemníkem pro školství a kulturu OV KSČ Janem Slováčkem. V té době byl již Otyn z televize vyhozen a až do důchodu pracoval jako technický redaktor Lidové demokracie.

Jeho poesie skončila do konce básníkova života v šuplících, zápisníčcích i jako drobné dárky přátelům. Vzpruhou v této nepříznivé době byly bohaté diskuse mezi tvůrčími osobnostmi, pravidelné schůzky v kavárně Bellevue v Brně, ale hlavně návraty do rodného města Veselí a na Horňácko. Do Veselí se vracel pravidelně ve svých volných dnech, toulal se po okolí, oblíbené byly moravní břehy a veselské louky. Sem se vracel už nikým nepoznán a scházel se zde se svými přáteli. Sám říkal, že stykem s rodným krajem může přečkat zlou dobu tvůrčí nečinnosti.

Otakar Horký se změny režimu nedočkal. Bylo mu souzeno prožít necelých 61 let. Dne 6. října 1981 zemřel na zhoubnou nemoc, aniž někdy projevil nějakou slabost. Existují však básně, které svědčí o tom, že cítil blízkost odchodu, odešel však s noblesou jemu vlastní.

Jen ještě několik dodatků k životu Otakara Horkého: V r. 1954 se oženil s profesorkou Annou Odstrčilovou (Obchodní akademie UH), v letech 1955-1959 se mu narodily 3 děti – Martin, Olga a Tomáš. Jeho literární nadání i pedagogické poslání zdědil nejstarší syn Martin, který bohužel také zemřel v přibližně stejném věku jako otec.

Teprve až po návratu demokracie splatil Klub kultury v Uh. Hradišti dluh básníkovi a v nakladatelství Refugium Velehrad vydal sličnou publikaci z nevydané poesie O. Horkého, doplněnou kresbami a grafikami Vladislava Vaculky.

Básníkovo vyznání:

„Ars longa – vita brevis: Života delší je verš, když se trefíš.“

(vlastní epitaf O. H. z 2.9.1969)

Mgr. Věra Heidlerová

MORAVA U VESELÍ

I hlubina - i břeh

tak střemhlavě nahý,

až bere dech

a vábí sebevrahy.

Tak plná otvorů,

kde hnízdí břehule,

jsi flétnou

pro mé rty odulé.

A pořád jen tu jednu

písničku lichometnou.

AKT

Nahá jak bříza

-hladina hladká,

nezčeřená

-láká mě dělat žabky

očima

doztracena.

KVETOUCÍ JABLOŇ

Já ještě pořád letem světem

s klarinetem

-a ty na mě tu čekáš

uprostřed vesmíru,

vždy na témže místě

v naší zahradě.

Ty zaslíbená slunci

a včelám,

ty, s nevinností květů,

jejichž plátky se lehce zardí

pokaždé, když se tajnosnubně

zadívám.

***

Porazili mladou jedli

uprostřed černého lesa.

Zůstala po ní bílá

gramofonová deska

a po zemi všude kolem

plno jehličí.

Stačí však zahlédnout

drobného mravenečka,

jak se tu vleče

s jedinou jehličkou

-a vítr znova šumí

vysoko v haluzích

té mladé jedle, poražené

uprostřed černého lesa.

NO OVŠEM – POEZIE

No ovšem – Poezie...

Je to fuška.

Vleže i v kleče.

A kdyby jen muškát

na okénku,

tož zalévaný zhusta

zevnitřku i zvenku

vším, co teče.

Především ale

svévolná řehole

oblékat přes ruku

z kopřiv utkanou hazuku,

být věčně poškole

a za trest psát

a za pokání nepsat.

Zříkat se sochaření

nejen pro torzo ženy.

ale i ze soucitu

k dlátu a ke kameni

EPITAF

Kapela hraje dál

-jen muzikanti

časem odcházejí!

Otakar Horký

Veselí historické

Zůstaňte s námi