MILOKOŠŤSKÝ HŘBITOV

Ze tří dnes používaných hřbitovů je nejmladší hřbitov zarazický (1936), na hřbitově veselském se pohřbívá od roku 1834, ovšem nejstarší dosud používaný je hřbitov v Milokošti, který byl zřízen roku 1687. Tři sta třicet sedm let již slouží hřbitov v Milokošti. Tři dny stará Mariána, dcera Johana Peně (Pěně), byla dne 11. října 1687, pohřbena na tenkrát nově zřízeném hřbitově, či jak matrikář uvádí „kerchově“ v Milokošti (Matr. 12216/326). ​​​​​​​

Zápis z matriky narozených 12216/326. Marie, (dcera) Johana Peně (Pěně), tři dny stará, Milokošťský hřbitov (lat. sepulta), roku 1687, dne 11.oktobris, Milokošť ​​​​​​​

Před tímto datem byli obyvatelé Milokoště pohřbíváni na hřbitově v Ostrožském Předměstí. Prvním dospělým milokošťským nebožtíkem pohřbeným zde byl šedesátiletý Jan Černý (29. 7. 1688). Ne všichni se nechali pohřbít na nový hřbitov. Po dvou letech zde bylo jen šest hrobů. Brzy se však prostor za hřbitovní zdí zaplnil. Úmrtnost byla velká hlavně v dětském věku a při epidemiích. Tak jestliže ročně v Milokošti umíralo kolem 25 lidí, cholera v roce 1851 měla 59 obětí a celkem v roce 1851 zemřelo v Milokošti 282 osob (Matr. 12232/74). Vymíraly doslova celé rodiny, například během 6 srpnových dnů zemřelo na choleru 5 členů rodiny Pšurných z č. 77. Dne 8. 8. zemřel otec Matyáš (59 let), 9. 8. zemřela matka Kateřina (57 let), 11. 8. umírá syn Matyáš (29 let), 12. 8. syn Jiří (27 let), dne 13. 8. umírá dcera Apolonie (25 let). Z celé rodiny zůstane naživu jen sedmnáctiletý Johan. Cholera řádila také roku 1866, kdy zemřelo 96 občanů. Plocha hřbitova se postupně zvětšovala, změnil se také hlavní vchod. První rozšíření hřbitova nastalo v roce 1952, a toto rozšíření je patrné na hřbitovní zdi, která je provedena z bílých cihel. Při kopání písku pro tyto stavební úpravy byl v roce 1951 v pískové jámě u Ostroha zasypán Martin Jurásek.

Původní vchod na hřbitov byl po staletí od silnice

Práce spojené se zrušením původního vchodu. Miroslav Šustr, Zdeněk Jagoš a Zdeněk Gloza, fotil Bohuš Straka

Zrušený vchod. Foto z roku 2007

Stará a krásná zeď vzala za své roku 2013.

Původní zeď zůstala pouze ve vzpomínkách

Namísto starého dřevěného hlavního kříže, byl roku 1902, doprostřed hřbitova, vztyčen nový kamenný kříž

​​​​​​​

Poutník a jeho putování. Pohřby. Každý poutník je po celodenním putování unaven, potřebuje ulehnout, aby si odpočal. Unaveného poutníka opouští již síla, paměť, rozum a další. Tu přichází doktor aby rozeznal diagnosu a mohl mu dát recept na uzdravení. Když lékař odchází od nemocného sdělí domácím v jakém stavu se nachází unavený poutník. Je li jeho stav kritický, jeho cesta se blíží ke konci, přichází v katolických rodinách kněz, aby jej připravil na odchod z tohoto světa. Poslední vzdechnutí každého poutníka oznamuje zvon smutečním tónem. Dříve než se zařizuje pohřeb, přijde znovu lékař, a napíše úmrtní list a rodina zařizuje pohřeb. Pohřeb bývá zpravidla na třetí den. V katolických rodinách v den pohřbu bývá v chrámu Páně v Ostrohu tzv. zádušní mše svatá. Bývají dva druhy pohřbů, slavné a obyčejné. Při slavnostním bývají tři knězi zpěváci i s varhaníkem a hudbou. Při obyčejném pohřbu je jeden kněz, zpěváci zůstávají a hudba odpadá. Ve všední dny jsou zpravidla pohřby po mši svaté dopoledne, v neděli a svátcích je pohřeb odpoledne. Když kněz vstoupí do domu smutku pronese: Pokoj domu tomuto a všem v něm přebývajícím. Pak následují modlitby a zpěvy. Za doprovodu smuteční hudby rodina a smuteční hosté odcházejí na hřbitov. Na hřbitově kněz pronese: pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš. Při spouštění do hrobu hraje hudba smutečními tóny poslední pozdrav zesnulému. Na to následuje krátký životopis zesnulého a potom kněz ústy zesnulého žádá přítomné zda li ve svém životě zesnulý vědomky či nevědomky ublížil nebo ukřivdil někomu, žádá o odpuštění. Tímto obřad končí a dočasný domov zesnulému připraví hrobník (Kronika Bedřicha Šišpery)

Vladimír Groš