DOMINIK VICENEC

ThDr. Dominik Vicenec (*1.12.1906 +20.12.1968), děkan

Příjezd Dominika Vicence 2. dubna 1941

​​​​​​​Jeden z nejoblíbenějších knězů působící ve Veselí nad Moravou, přišel do našeho města roku 1941. Byla to těžká doba protektorátu a tento mladý muž započal svoji činnost opravou fary a kostela sv. Andělů strážných. Farníci se na této velké akci podíleli jak prací tak také peněžními dary. Byla provedena jak výmalba fasády tak také interiéru kostela. Náročná práce vyžadovala všude postavit dřevěné lešení. Nainstalováno bylo také rozhlasové zařízení, které dodal mistr Ferdinand Klement. Zesilovač, mikrofon a reproduktory, které dodala firma Philips, fungovaly spolehlivě donedávna.

První ozdravnou akcí nového kněze bylo odstranění přebujelé vegetace před kostelem

Původní interiér kostela před opravou a novou výmalbou roku 1943

Do práce se zapojilo množství věřících. Zde jsou pouze někteří. Zleva stojí Dominik Vicenec

Pan děkan měl množství plánů, všechny už nestačil uskutečnit. Byla to především myšlenka stavby kulturního domu, s jevištěm a šatnami. Stavební materiál už byl nachystán, ale k realizaci po únoru 1948 už nedošlo. Na místě kde měl kulturní dům stát zřídili komunisté garáže ČSAD. A potom přišel rok 1950. 23. června toho roku byl Dominik Vicenec zatčen a internován do zrušeného kláštera Želiv. Věřící se s odstraněním oblíbeného děkana nehodlali smířit, proti nově dosazenému knězi protestovali. Několik lidí bylo pronásledováno, jedním z nich byl Ludvík Žůrek

LUDVÍK ŽŮREK (*1930)

Někdy v roce 1950 byl v podvečer násilím stěhován oblíbený veselský farář Dominik Vicenec. Před kostelem bylo shromážděno hodně přihlížejících, mezi nimi také mladý Ludvík Žůrek. Komentoval dění před farou a prohlásil něco jako: „to by se v Americe nemohlo stat“. Načež mu za ním stojící chlap v koženém kabátu poklepal na rameno a oznámil mu, že půjde s ním. Odvedl jej na zámek, kde jej začali vyslýchat. Odvezli jej k výslechu do Gottwaldova. Zpět do Veselí se dostal až na druhý den ráno. Když potom měl Ludvík na podzim rukovat na vojnu, měl v povolávacím rozkazu písmeno „L“ on se radoval, že půjde k letcům. Později mu zkušenější kamarádi vysvětlili, že to znamenalo likvidace. Narukoval do Dubí u Kladna do lágru PTP, „kárný oddíl“ a již třetí den po nástupu fáral do dolu Majrovka (důl se taky jmenoval Beneš a později Filinger). Jeho kolegové měli velmi pestrou minulost, dost rozdílné osudy. Nějaký Drábek od Opavy bojoval nejdřív ve Španělsku (vyprávěl jak viděl přitloukat zaživa komunisty na vrata), potom se octnul v německé armádě, byl zajat, trávil jistý čas v ruském gulagu, a nakonec se dostal sem. Vyfasovali pracovní oděv, byly to uniformy po německých vojácích, na některých byla ještě zaschlá krev (některé uniformy ještě měli výložky, na jiných byly také německé vyznamenání). Tyto oděvy museli zaplatit. Ludvík se také podílel na stavbě kovové brány do lágru, nahoře byly ozdobné věžičky a nápis „Vítáme Vás“ někdo tam připsal Už Vás máme! Fárali do hloubky 600 m a těžili černé uhlí. Za práci dostávali plat, jednu třetinu dostali v hotovosti, 1/3 ukládali na knížku, 1/3 odevzdali lágru za ubytování stravu a ošacení. Ludvík byl spokojený, předtím si nikdy tolik nevydělal (podle výkonu dostával kolem 2000,- korun. Musel fárat každou druhou neděli, doma nebyl celý první rok. V roce 1952 byl Ludvík Žůrek mezi 7 vyznamenanýma, natěžil 180 %. Asi byl velký dříč, a taky měl štěstí, protože většina kolegů byla různě zraněná, jemu se zranění vyhýbalo. Později se stěhovali do lágru Smečno, byl to zámeček, ale byli tam nacpaní v jedné místnosti, postele nad sebou. Těžili na šachtě „Nejedlý“. V roce1953 byla měna a jim prodloužili vojnu na neurčito. Ludvík Žůrek se nakonec z vojny dostal tím, že podepsal šachtu na 3 roky. Musel to jet podepsat s kamarádem na ministerstvo do Prahy, byl z toho dost vyplašený, byl ve větším městě poprvé. Od roku 1954 do roku 1956 těžil potom lignit na dole „František“ v Kyjově (60 m hluboko). V letech 1957-1959 sedlačil doma u otce, a od roku 1960 pracoval v JZD Veselí nad Moravou, které se roku 1965 přeměnilo na Státní statek. Ludvík, který měl dvouletou rolnickovinařskou školu ve Bzenci si v Kyjově dodělal maturitu a postupně pracoval jako agronom v Koryčanech, na Sůchově a konečně jako vedoucí výroby v Tasově (1969, výkrm prasat). Potom přišel osudný 13. červenec 1972 při návratu z Dolních Bojanovic. Služební škodovku šoféroval Ludvíkův bratranec Miroslav, vedle něj seděl Ludvík Žůrek, vzadu za šoférem Ing. Josef Procházka, hlavní agronom a vedle něj Josef Horňáček, vedoucí z Nové Lhoty. V místech před Rohatcem se jejich osobní auto při předjíždění střetlo s nákladní V3S Výkupu Veselí. Nákladní vůz byl plně naložen obilím a prakticky nebyl téměř poškozen. Tragicky dopadli vlevo sedící pasažéři osobního auta. Řidič Miroslav Žůrek (*1934), byl na místě mrtev, za ním sedící Josef Procházka, těžce zraněný, po velkých bolestech zemřel za 14 dní v nemocnici. Josef Horňáček (prasklá lebka), se vrátil po týdnu z nemocnice. Ludvík Žůrek měl vyhozený kloub levé ruky, zlomenou klíční kost, ale především poškozený levý kyčelní kloub. Pobyt nejprve v nemocnici Hodonín, potom Kyjov a nakonec Brno, MUDr. Doc. Harnach. Z nemocnice se Ludvík Žůrek vrátil až v dubnu 1973. S kyčelním kloubem má problém již trvalý, může se pohybovat pouze o berlách. 4. 1. 1974 se vrací do zaměstnání ve Statku, kde na ředitelství pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1989.

Ludvík na kobylce Lucca

Vladimír Groš