DĚVČICA SLOVAČE

Dne 21. února roku 1900 si František Motyčka z Lideřovic vzal za ženu Františku Kozumplíkovou ze Zarazic, dceru hajného Martina Kozumplíka. Do dvou let se manželům narodily dvě dcery. Rodina vlastnila jednu krávu a malé políčko. Mladý Motyčka sháněl lepší zaměstnání a uslyšel o práci za mořem. Slíbil manželce že je to jen na 3 léta, co si vydělá nějaké peníze, přikoupí druhou krávu a pole, postaví v Zarazicích nový dům. 3. února 1903 se vydal za štěstím do Ameriky. Za první americké peníze koupila Františka Motyčková šicí stroj, roku 1908 postavila v Zarazicích nový dům.

Hlavně v první části Děvčice slovače je spousta informací o životě Zarazic koncem 19. století. Zde krátká ukázka:

Nebyli ještě ani s večeří úplně hotovi, když už zaznělo vytrubování pastýře a práskání jeho bičem. Jakási elektrická vlna radosti proběhla celým tělem všem dětem. Mladý pastýř Tomáš Karafiát byl skutečně velmi mistrným odborníkem ve vytrubování, žádný vojenský trumpetista se mu nevyrovnal a na Štědrý večer si na tom dal zvláště záležet, aby poctil Ježíška. Za chvíli byla plná náves dětí a zpěvu rozličných koled. Pastýř vytruboval a koledníci zpívali. Hospodáři stříleli, až všem srdce jihlo, neb si v představách kouzlili betlémskou chvilku – chlév s hvězdou a andělským zpěvem. Nebe bylo plné hvězdiček, jež se dětem zdály poskakovat jako bílá jehňátka. Děti nezapoměli ani na svého milovaného učitele Vodičku a jeho vánoční stromek. Pan učitel už na ně čekal a hned je vedl do zadní místnosti, kde se nalézal první zarazický vánoční stromek, který učinil na děti velkolepý dojem. Nikdy nic takového ještě neviděly. Ty krásné ozdoby, andělské vlasy, jež splývaly se stromečku od vrchu až dolů, zářící hvězda s andělem na vrcholu, rozžaté svíčky, pozlacené ořechy – no krása. Pan učitel měl také radost a vyzval děti aby zazpívaly nějakou koledu. A tož hned spustily: „Pásli ovce Valaši – při betlémskéj salaši, anděl se jim ukázal, do Betléma jít kázal“. Zpěvem školáků se však v kolébce rozplakal synek pana učitele. Pan učitel řekl: „Tak také plakalo v jeslích betémské dítě Ježíšek“.

Dříve bylo v Zarazicích místo stromků zvykem stavět betlémy, které si děti již předem doma zhotovovaly samy. Děvčata urobila ovečky z bavlny, nožky jim udělaly z malých proutků, do očí jim nasadily koření. Různé figurky byly uschovávány od roka k roku. Za okna se dal mech a v něm se rozestavily figurky – postavil se betlém. Tak jako jinde i v Zarazicích měli své vánoční zvyky. Po poklizení dobytka dala matka do slaměnky trochu obilí, ječmene, rži a žita, každého nějakou hrst, aby se štědrovečerní požehnání sneslo na budoucí úrodu.

Když se roku 1910 matka loučila s malými dcerkami na veselském nádraží, dochází k této scéně: „Ale Mařenko neplač, vždyť já se vrátím z Ameriky zase domů. Za tři roky budu opět zpátky u vás,“ těší jí mamička. Mařenka však trhavým hlasem, přerývaným pláčem povídá: „Říkáváte nám, že tatíček také slíbili, že za tři roky se vrátí. A už je tomu více než osm roků a ještě se nevrátili – a vy – nám – to – také – tak – uděláte!“

A dala se do žalostného pláče.

DĚVČICA SLOVAČE

Veselí historické

Zůstaňte s námi