Chaloupky 1

foto Josef Tašl

V místech současného sídliště Chaloupky, tedy severně od dřívějšího hospodářského dvora,  na předměstí Veselí nad Moravou, se nacházely původně obecní pastviny. Postupně zde nastala výstavba drobných hoferských domků.

Jedny z prvních informací o hoferských chaloupkách na předměstí nám dává Gruntovní kniha Předměstí Veselí z roku 1739.  Mimo jiných zajímavostí se také dočteme, že mezi lety 1738-1769 bylo nově vystavěno 17 menších domků.

Z roku 1781 se nám zachoval úplný soupis všech čísel domů na předměstí, včetně chaloupek a tak víme, že v té době stálo v Chaloupkách 52 domků. Z tohoto počtu patřilo 9 domků hrnčířským rodinám a v jednom domě se nacházela kovárna Tomáše Osečky. Soustředění těchto „ohnivých“ řemesel do této části předměstí nebylo náhodné. Riziko požáru zde bylo vyšší a tak těmto řemeslníkům bylo vyhrazeno místo zcela na okraji tehdejší zástavby, východně od těchto míst se rozprostíraly již pouze polnosti. Silná koncentrace hrnčířů je patrná především v levé části Chaloupek, kde se nacházelo 7 hrnčířů, a 4 domky (čísla 270-274), tvořily jakési hrnčířské centrum. Hrnčířských rodů bylo ve Veselí pět (Tyller, Menšík, Haláč, Drgoš, Šukal). Nejzajímavější se ukazuje hrnčířská rodina Menšíkova, která byla aktivní až téměř do poloviny 20. století. Až v 19. století působí hrnčířská rodina Uhlířova. Útlum a později zánik tohoto tradičního řemesla přinesla konkurenční výroba litinového a smaltovaného nádobí. Ulička označovaná Hrnčířky, která vznikla po roce 1837, k svému názvu přišla díky osamocenému domku č. 422 (nové č. 517), který patřil Ignáci Menšíkovi.

Základní zástavba Chaloupek byla dána v 18. století, ale největší rozmach výstavby představuje století 19. kdy sledujeme postupné „zahušťování“ tohoto prostoru. V průběhu století se počet domků v Chaloupkách zdvojnásobil. K typické chaloupce patřil dvorek, většinou o stejné ploše jaká byla zastavěná domkem. Napříč Chaloupkami  procházela cesta vedoucí od bývalého Svitu (dnes Lídl) k pokloně sv. Kajetána, a druhá od poklony ke Zbrodku. Po těchto cestách projel pohodlně vůz. Potom tady byly uličky, některé skutečně velmi úzké, kudy neprojel ani trakač (ulička Hanák-Čech a Haláčova ulička).

Mapa Chaloupek. Modře jsou zvýrazněni kováři, zeleně hrnčíři

Putování začneme na křižovatce Masarykovy a původní ulice Dlouhé, která vedla přes celé Chaloupky. Dnes v těchto místech stojí Lídl. Půjdeme po pravé straně ulice Dlouhé.

Za dřevěným plotem vlevo se nacházel domek fotografa Karla Kafky. Vlevo kousek domu Gazárkového.

Josef Voštěra (*1859 +1931), hospodář ve velkostatku v. v. ve Veselí, dědeček Františky Maxerové.

Příběh z č. 260/601. V roce 1876 byl za mistra přijat František Přikryl, jako jeden z posledních kožešnických mistrů ve Veselí. František Přikyl (*1852), bydlel v Chaloupkách s manželkou Rozárií roz. Bendovou. Takto na svého dědu vzpomíná vnučka Dobromila Kozumplíková, roz. Všetulová:

„Stařeček byl vyučený kožešník, šil selské kožichy, kůže si sám činil, byla to práce velmi náročná. Surové ovčí kůže chodil nakupovat na Myjavu. Chodil tam pěšky s trakařem, vždy na tři dny. Také činění nebylo snadné. Prát kůže chodil do řeky i v zimě. Z té studené vody dostal revmatismus a na stáří měl prsty na rukou úplně pokroucené. Ke konci války dostal od dráhy zakázku opravovat kožichy, které železničáři používali ve službě. To už se stařečkovi vedlo lépe. Babička Rozárie měla 11 dětí, 10 se dožilo dospělosti. František, Josef, Alois, Růžena a Anna odjeli těsně před I. světovou válkou do Ameriky.“

Pani Kozumplíková vzpomíná, že dům v Chaloupkách později koupil její otec, obuvník Jakub Všetula. Smlouva zněla: při jednom stole, teple a světle. Takže bydleli všichni dohromady. František Přikryl se chlubil, že je měšťanosta, a že je také hasič. Ovšem Jakub Všetula tvrdil, že nikdy u ohně nebyl. V domě byly hnědé kachlové kamna, a když večer u kamen stařeček vyprávěl o princeznách, Dobromila je ve světle z kamen úplně zřetelně viděla (vzpomínka z ledna 2010). Taky vyprávěla, jak si na dvorku hráli ve velkých dědových sudech, které silně páchly.

Uprostřed snímku, schovaný za zídkou a stromem, se nacházel domek Rozárie Smištíkové. Rozárie Smištíková byla tetičkou Bohumila Němečka. Ten se v domku v Chaloupkách schovával za okupace. Unikl tím zatčení gestapem.

Příběh z č. 255/602. Ze vzpomínek ředitele školy pana Bohumila Němečka na pobyt v Chaloupkách v době okupace.

Rok 1943. Sám sebe jsem stále utvrzoval, že se chytit gestapem nedám. Spával jsem jako na vodě a stále přemýšlel, jak se v možných situacích mám zachovat. Litoval jsem jen, že jsem včas neprchl přes hranice, jak jsem o tom několikrát uvažoval. Nyní již bylo pozdě. Jiným jsem pomáhal, ale sobě jsem pomoci nedovedl. Jeden z plánů se mi zdál proveditelný, bude ovšem záležet na okolnostech. Domluvím se s tetičkou Smištíkovou, vdovou, která obývá v Chaloupkách sama domek, ale celý den je u příbuzných, kde pomáhá v domácnosti. Její dům je tedy od časného rána do pozdního večera neobydlen. Tetička Smištíková, sestra mé maminky, velmi ochotně svolila, i když jsem jí nezastíral, že je to podnik pro nás oba velmi riskantní. Svěřila mi klíč od vrátek na její dvůr, který jsem nosíval stále sebou. Míval jsem i klíče od sklepa staré školní budovy. Byly to rozsáhlé sklepy starého bývalého kláštera, které jsem jako kluk několikrát prolézal. Zde jsem se mohl též ukrýt, kdyby mne přišlo gestapo zatýkat. Školník měl instrukce, jak mne upozornit a jak se chovat v případě zatčení – všechno zapírat, o ničem nevědět.

Rok 1943 byl osudný rok v mém životě, začínal tuhou zimou a velkými sněhovými vánicemi. Od 1. ledna jsem byl jako legionář a tudíž velkoněmecké říši penzionován, do školy jsem tedy nechodil. Každý den jsem ale brzy ráno vstával a metl sníh na dvoře. Tak i v osudnou sobotu 9. ledna 1943. Nebyl jsem ve své kůži, třeštila mi hlava začínající chřipkou. Sníh na dvoře jsem však jako obyčejně důkladně zametl. Obvykle ke mně chodívali studenti na konzultace. V osm hodin přišel můj první žák, rozebírali jsme po stránce obsahové a gramatické Sládkovu báseň „Silen buď a nepovol“.

 Hodina skončila, žák odešel. Za chvíli se ozvalo nezvykle ostré zvonění. Bylo to gestapo. Manželka šla otevřít, čtyři gestapáci vpadli do haly v přízemí. Já jsem stál ukrytý v patře a rozhovor vyslechl:

„Chceme mluvit s ředitelem Němečkem“.

„A co si přejete, možná, že bych to mohla vyřídit“.

„Ne, my musíme mluvit s ním osobně“.

„On odešel do školy vyřizovat si důchod, protože byl penzionovaný“ (tak jsme byli s manželkou domluveni).

„Ve škole není, tam jsme byli“

„Tak víte, možná ho najdete u maminky“.

Po těch slovech vyváděla moje žena Štěpánka gestapáky na ulici. Ti nasedli do auta a odjížděli směrem k domu mojí maminky a pro mne začalo období skrývání.

Pro Štěpánku a celou rodinu začalo období sledování a strachu.

Za chvíli byli Němci zpátky, protože mne samozřejmě u maminky nenašli. Chovali se hrubě, vyhrožovali, že je podvedla, prohledali celý dům, dvůr, hledali stopy ve sněhu. Řádili po Veselí, několik lidí zatkli, vyslýchali, ale když se nic nedozvěděli, propustili je. U nás doma znovu hledali, vyslýchali a nechali tam četníka, aby hlídal. Od něj se Štěpánka dozvěděla, že mne nemají, zuří a nadávají. Když se okolí uklidnilo, opustil jsem svou dočasnou skrýš (sousedův sklep) a spěchal do zapadlých Chaloupek k tetičce Smištíkové. Noc byla tmavá a cestou jsem nikoho nepotkal. Zaklepal jsem tetičce na okno. Ihned mi otevřela, nespala, tušila, že se musím brzy objevit. V neděli odpoledne chodívala obyčejně tetička Smištíková k mamince na návštěvu a tak proběhla rychlá a tajná informace pro nejužší kruh rodiny o mém bezpečném úkrytu – prozatím – ale co bude dál? Život s oprátkou na krku pod šibenicí?

Bylo zapotřebí mimořádné opatrnosti.

Tetička nebývala celý den doma, ráno odcházela do kostela na ranní mši, ze služby u  sedláků se vracívala až večer. Topit v zimě přes den jsem nemohl, kouř by mne prozradil.

Tři tuhé zimy jsem v těchto bídných poměrech strávil. Chaloupka to byla chatrná, že do ní profukovalo. A k tomu mne tísnily samota a nečinnost. Teprve později, až se rozvířený prach zatýkání usadil, přinesla mi tetička nějaké knihy, sešity, tužku, papír a nějaké mé knihy a učebnice. Studoval jsem, psal jsem učebnice a tak v práci mi čas rychleji ubíhal.

Když přišla k tetičce návštěva, což se stávalo zřídka kdy, schoval jsem se do vedlejšího pokoje, jehož skleněné dveře byly zatemněny černým papírem. Vchodová vrátka na dvůr bývala odedávna vždy zamčena. Tak v práci a přípravách na budoucí svobodný život jsem tu o samotě trávil od ledna 1943 do května 1945.

Celou tu dobu stále gestapo sledovalo a vyslýchalo moji ženu Štěpánku, maminku, sourozence, náš dům byl stále hlídán. Vyšla-li Štěpánka ven, v patách za ní ji následoval cizí člověk; když se zastavila, zastavil se také. Za zmínku stojí to, jak si lidé pomáhali. Četník, který hlídal manželku, jí byl vždy nápomocen, dával jí informace a naopak dezinformoval Němce, např. tím, že při první šťáře řekl Němcům, že už asi dávno budu na Slovensku a Štěpánku potom informoval, že mne nemají a zuří.  Dával jí zprávy, když se gestapo po ne ptalo; pomohl jí se zásobami potravin. Tetička Smištíková zase rozšířila cestou z kostela zprávu, že mne viděli v Písku nasedat do vlaku na Břeclav. Po Veselí se pak vykládalo, že jsem odjel do Vídně.

Můj úkryt se zdál bezpečný. Když v Chaloupkách němečtí vojáci nacvičovali pouliční boje a projížděli sem a tam uličkami, schoval jsem se do sklepa pod bývalou strýcovu truhlářskou dílnou. Přinesla-li tetička zprávu, že gestapo zase slídí po Veselí, zalezl jsem na půdu do slámy a odtrhl jsem jednu desku zpod zástřešku a vzniklým otvorem jsem skočil do sousední zahrady. Tak jsem žil stále ve střehu a děkoval v duchu všem, kteří mi pomáhali, zvláště obětavé tetičce Smištíkové, která mne nechtěla propustit, když jsem projevil úmysl, z bezpečnostních důvodů změnit úkryt.