Benátky

Benátky, část města nacházející se na pravém břehu řeky Moravy, která byla v minulosti pravidelně i několikrát ročně zaplavována. Takto vzpomíná na rodný domek na Benátkách MUDr. Jan Klement:

„Podlahy až do roku 1937 byly pouze hliněné a když se blížila povodeň, (bývalo to téměř pravidelně 2x ročně, když nastalo tání a při červnových deštích) a zvýšila se hladina spodní vody, podlahy natolik rozměkly, že se nohy postelí během noci se spícími zabořily do hliněné podlahy až po postranice postelí. Naprosto přesně všechno pamatuji i následující dramatické úsilí vyzvednout nábytek na nanošené štosy cihel.Cihlami byly rovněž podloženy fošny, po kterých se po bytě chodilo než voda opadla. Jako 5ti letý kluk si pamatuji na Benátkách na pohřeb Marie Bůřilové v zaplaveném bytě kde i rakev s nebožkou stála na fošnách nad vodou, kněz zde vykonal výkrop v bytě a dosud ho vidím jak s kvadrátkem na hlavě a v pluviálu opouští po fošnách nad vodou stavení.“

Zřejmě nejstarší popis teto části máme v urbáři z roku 1732:

„Za zámkem k půlnoční straně jest nedávno vystavená panská pila, na kteréj se potřeba hospodářská nařezat může. Nedaleko za tou pilou na pastviskách jest panská stolina, v kteréj tesaři pracovávají a potřeba dříví k stavení k ní se dováží. Za mostem u palírně jest druhá stromem vysázená panská štachetama ohrazená zahrada, v kteréj jedno stavení, jenž v něm myslivec a dráb, v druhým pak ale 2 hajduci bejvají, mezi těmi staveními ještě senná kolňa.“

Panská pila byla poháněná vodním kolem a nacházela se za zámkem na Struze. Je zachycená na rytině z 18. století. Urbář už dále zmiňuje pouze dva domy, v nichž bydlí myslivec, dráb a 2 hajduci. Taky je zmíněn mýtný domek a za zámkem se nacházel domek zahradníka.

Přesnější představu získáme nahlédnutím do stabilního katastru z roku 1827. Zdejší domky bychom spočítali na prstech jedné ruky. Původně všechny patřily vrchnosti. Dle prvního číslování se jednalo o čísla: 12, 13, 14a, 14b a 15. Bez čísla byl mýtný domek. Tyto domky byly osídleny lidmi jejichž povolání bylo nezbytné pro provoz veselského panství. Tak tesař Martin Horník bydlil na dvanáctce, ve vedlejším domě byl panský kočí Pavel Prachař. Č. 14 se brzy rozdělilo na dvě části, v áčku bydlel myslivec, v béčku bednář Johan Junec. Velmi důležitá byla panská kovárna (č. 15, dnes č. 27), v níž železo kuli tito mistři kovářští: František Zaorálek, Johan Horák, František Bubeník, Anton a František Šimšík. Tyto domy se později dělily na více částí, a přistavovaly se domy další. Haťská cesta, která začínala na Benátkách a vedla do Moravského Písku byla po obou stranách lemována seníky. Další seníky se nacházely volně roztroušené po loukách.

Okno v presbytáři Andělů strážných

Rodina Čechova patřila k starým rybářským rodům ve Veselí

Mýto

Mýto na Benátkách bylo posledním mýtem ve Veselí. Přitom stanovišť kde se vybíral poplatek bylo v Městě a Předměstí několik. Zachycen na fotce je jen domek na Benátkách, zaznamenáno na mapě je mýto poblíž židovského hřbitova. Jen částečně je na fotce zobrazen mýtný domek u hlavního mostu přes Moravu. Někde v prostoru hostince Lapač se nacházel také mýtný domek, ale kde přesně stál se neví. Tak jako dnešní mýtné poplatky mají sloužit k opravám a údržbě dálnic, tak i v minulosti se z těchto zdrojů řešily nutné opravy cest a mostů. V nejstarších dobách se z těchto poplatků zřizovaly městské hradby a zdi, případně mosty. Platilo se za každý průjezd vozu, větší poplatek za plný náklad, menší za prázdný vůz. Platilo se taky v noci, kdy závoru osvětlovala lucerna a když forman k závoře přijel, musel zaplatit okýnkem poplatek a teprve potom mýtný uvolnil řetízkem ovládanou závoru. Mýto se nedalo objet, při cestě od Bzence byly dvě možnosti, buď kolem mýta, nebo přes zámek. Mýta se později stala brzdou dopravy a také obchodu a tak se postupně rušily.

Dva kamarádi z Benátek hrdiny bojů u Tobruku

Karel Štolba (*1921), zahraniční voják (bojoval u Tobruku) se narodil v domě č. 18 v rodině Karla a Alžběty Štolbových.

Vladimír Chalupa (*16.7.1917 +1982), čs. zahraniční voják (Tobruk), pocházel taky z Benátek.

Ti dva kluci se znali odmalička, bydleli kousek vedle sebe na Benátkách v rodinách tzv. sociálně slabších. Vladimír Chalupa byl o 4 roky starší, nedoslýchal, jeho matka se rozvedla. Karel Štolba vyrůstal taky v problémové rodině, jeho mladšího bratra vychovávala babička Randová a tak se mu říkalo Bohuš Randa, i když byl Štolba. Karel Štolba opakoval I. třídu, propadl ze čtení, čtverku měl z počtů a psaní. Druhým rokem měl skoro samé jedničky, dvojku měl z mravů a náboženství. V třídním výkaze je poznámka že: „Zvoní na zvonky u domů a hází kameny na ulici“. V srpnu 1939 oba kamarádi utekli přes Slovensko do Polska, kde vstoupili do čs. zahraniční armády (Chalupa dostal ev. č. 1763, Štolba ev. č. 1764). Zde padli 18. září 1939 do zajetí Rudé armády. V sovětské internaci zůstali až do 21. dubna 1941, kdy odjeli v transportu do Palestiny k Čs. pěšímu praporu 11. Východnímu. Oba kamarádi se dostali na seznam 48 jmen tzv „hvězdářů“. Jednalo se o vojáky, kteří na důkaz sympatií k SSSR začali na čepicích nosit rudou hvězdu. Dne 21. října 1941 byl čs. prapor, jehož součástí byli také naši veselani, přesunut na dvou torpédoborcích do Tobruku (celkem 634 mužů, taky telegrafista z Veselí nad Moravou Ladislav Melíšek). Hlavní náplň činnosti čs. vojáků představovaly pozorovatelské hlídky v daleko předsunutých postaveních. Tyto hlídky probíhaly často velmi dramaticky. Právě Chalupa se Štolbou se těchto hlídek zúčastnili ze všech nejvíc, dvacetkrát. 22.listopadu 1941 se v jednu hodinu třicet minut po půlnoci vydala čtyřčlenná hlídka por. Kleina na obhlídku terénu. Cílem byl opuštěný, ale nepoškozený nepřátelský nákladní vůz (naše rodáky zajímal údajně především obsah náklaďáku. Podle jedné verze mělo jít o skvělé italské limonády, podle druhé verze o víno, které Talijáni fasovali). Vojáci pronikli kamennou strží a přiblížili se až ke vchodu do drátěných překážek. Nepřítel zřejmě zjistil jejich přítomnost, poněvadž jeho osádka zaujala stanoviště v krytech. Mezitím se dva italští vojíni začali plížit směrem k naši hlídce, ke vchodu do překážek, postoupili ještě asi o tři až čtyři kroky a jeden zvolal: „Sin!“-, „Vstaňte!“. Namísto odpovědi vrhl por. Klein proti nim dva granáty a vojíni Chalupa se Štolbou zahájili palbu z Thompsonů. Zároveň se však ze všech stran spustila hustá kulometná palba, která donutila naši hlídku k ústupu. Během této hlídky byla poručíkovi Kleinovi prostřelena levá paže a noha. Střepinami z ručního granátu byl zraněn na obou nohách také vojín Vladimír Chalupa. 8 střepin měl v pravé noze a 6 v levé. Z nemocnice byl Chalupa propuštěn až 18. prosince 1941. Chalupa i Štolba vynikali příkladnou statečností a odvahou. Byli po zásluze vyznamenáni Čs. válečným křížem 1939. V roce 1942 byla Karlu Štolbovi udělena Čs. medaile „Za chrabrost“.

Po skončení bojů v Africe odjela čs. jednotka do Anglie. Karel Štolba se později zúčastnil bojů u Dunkurque. Zatímco na frontě se Karel Štolba vždy osvědčil a na všechny působil svým statečným chováním, v době volna dával volný průchod svému slováckému temperamentu, za což si odnášel kázeňské tresty. Po skončení války se Vladimír Chalupa i Karel Štolba usadili v Západních Čechách, Karel Štolba žil v Chebu, Vladimír Chalupa ve Velké Hleďsebi.

Benátky

Okno v presbytáři Andělů strážných

Rodina Čechova patřila k starým rybářským rodům ve Veselí

Mýto

Dva kamarádi z Benátek hrdiny bojů u Tobruku

Veselí historické

Zůstaňte s námi