ALENA BARTOŠÍKOVÁ

Kniha Z listů památníku je vlastně zrealizovaná myšlenka zachycení vzpomínek a vlastně dluh splácený drahé mamince spisovatelky Aleny Bartošíkové, rozené Rolencové. S maminkou prožila krátkou dobu a proto se snažila vybavit si spoustu útržků, které zachytila její dětská paměť.“ Se svou maminkou jsem byla do svých osmi let. Z toho dva roky jsem ji vídávala jen zřídka, protože ležela v různých nemocnicích, v Uherském Hradišti, na klinice v Brně, v Olomouci a znovu v Uherském Hradišti a mně se po ní neskutečně stýskalo. Pár dřívějších návštěv v rodných Nezdenicích, patřilo k tomu nejkrásnějšímu, co jsem v životě prožila. Zůstaly mi pouze střípky v paměti s ohledem na to, jak malá jsem byla“.

Seznámení jejích rodičů bylo náhodné. Jak se seznámili jí vyprávěla její babička Marie z Veselí nad Moravou. Tatínek nastoupil do Nezdenic 1. března 1939. Měl zde zastávat funkci  zácvikáře- telegrafisty. Zdá se, že toto místo bylo pro něj osudové. Do dvou let se vypracoval, složil zkoušku a stal se výpravčím stanice Nezdenice. Do služby dojížděl z Veselí nad Moravou na denní i noční směny. Maminka pracovala v obchodě na Březové jako obchodní příručí u židovské rodiny Weissů.  Později, pravděpodobně na doporučení rodiny Weissových nastoupila jako obchodní příručí u další židovské rodiny jménem Löwy ve Veselí nad Moravou. Vlastnili obchod se železářským zbožím a benzinovou čerpací stanici na ulici Masarykova. Tato budova stojí dodnes. Maminka jezdila z Nezdenic do Veselí nad Moravou a tatínek Rudolf jezdil pravidelně z Veselí nad Moravou do Nezdenic. Rodiče se potkali, když maminka poprvé vezla oblečení a vše potřebné k pobytu v novém zaměstnání, tehdy jí tatínek pomáhal s kufrem. Jak se autorka zmiňuje rodina Löwy  u kterých maminka pracovala byli židé.  Byli to Artur Löwy nar. 1896, majitel obchodu a čerpací stanice, jeho žena Gréta, nar, 1908 a jejich syn Jiří nar. 1933. Artur byl synem řeznického mistra Aloise nar 1865 a jeho manželky Idy nar. 1900 . Bratr Artura se jmenoval Emil nar. 1904 a byl rovněž řezníkem a další bratr se jmenoval Otto.  Všichni členové rodiny byli vězněni v koncentračním táboře Osvětim, kde pravděpodobně také všichni zahynuli. Nikdo z osmi lidí se do Veselí nevrátil. Byli zámožní ale také štědří.  Když se maminka v červnu 1942 vdávala  dostala od svých zaměstnavatelů kompletní jídelní soupravu se všemi talíři, mísami a omáčníky.

Před koncem války byl tatínek povolán na nucené práce do Německa, odkud se mu podařilo uprchnout. O této kapitole autorka víc neví. Konec války strávila rodina společně ve Veselí nad Moravou.   V Uherském Brodě pracoval nějakou dobu jako výpravčí a v roce v roce 1947 byl jmenován jako sedmadvacetiletý  přednostou stanice. V roce 1949 se rodina přestěhovala do Uherského Brodu,  poněvadž mu byl na nádraží přidělen služební byt. Maminka zemřela a přišla k nim nová máti.

„V osmi jsem ztratila maminku a vím, jak to bylo těžké, když jsem se z hýčkaného dítěte proměnila na uklízečku a co všechno jsem musela zastat. Nosila jsem ze sklepa uhlí, půl kýble, víc jsem neunesla a vynášela popel na nádražní dvorek a další práce. Ještě, že jsme neměli žádné pole ani zahradu. Já jsem měla ruce drsné jak struhadlo od umývání nádražní chodby a to nebyla plocha jako jsou dnes naše chodby, to bylo tak desetkrát taková rozloha a mně mrzl v rukou hadr, jak schody byly studené. Žádné hladké teraso, ale betonové schody. Nebo když jsem na půdě věšela prádlo, tak mi kolíky přimrzaly tím kovovým k prstům.  moje máti měla ruce krásné, bílé. Takže vím, jaké to je, když jsou na děti naloženy starosti. Je pravda, že mi žádná práce pak v životě nepřipadala těžká! A to jsem měla na starosti dvouletého brášku. Nebylo to lehké.

Bylo osm a  půl roku a každé vánoce jsem čekala, že pod vánočním stromem najdu panenku nebo alespoň nějakého plyšového méďu. Každé vánoce jsem byla zklamaná, protože jsem našla jen praktické dárky, punčocháče, kapesníky a nějakou knížku.

Po dlouhých letech, kdy spisovatelka Alena Bartošíková s rodinou žila v Uherském Brodě obdržela pozvání od vedení města Veselí nad Moravou   na vánoční večer v kulturním domě. Na večeru měl proběhnou křest její knihy Za oknem světlo. „Bylo těsně před vánoci  a sál byl plný zvědavých lidí, atmosféra vánoční,  lidé svátečně oblečeni a naladěni. Světla zhasla, sál potemněl, atmosféru dotvářely jen rozsvícené svíčky ve skleničkách a ve váze, na každém stole voněly vánoční ozdobené smrkové větvičky. Začal program.  Na pódiu se vystřídaly cimbálové muziky, mezi jinými vystoupily i zpěvačky z Lipova. Po nich přišla řada na ni. Řekla na úvod pár slov, jak knížka vznikala a proč se jmenuje Za oknem světlo.  K názvu ji inspirovaly chvíle u veselské babičky.  Když byla ještě dítě, tak tenkrát se v padesátých letech v podvečer vypínala elektřina a sedělo se chvíli po tmě. Místnost ozařovaly jen žhavé uhlíky, které propadávaly roštem v kamnech. Když tma zhoustla rozsvítil děda petrolejovou lampu a oba staroušci  vyprávěli všelijaké příhody ze svého dětství. Někdy i strašidelné.  Barevný obrázek na obálce knihy, kde osvícené okno petrolejkou, se natolik povedl, že tu atmosféru přesně vystihuje,

„Babička ze strany mého táty, říkali jsme jí veselská, nade mnou držela celý život ochranou ruku, nezdenická babička Františka k nám vnoučatům žádné city neprojevovala, nebo si nic takového nepamatuji. Dávala druhá babička veselská. Co mi nedopřála ona, to mi vrchovatými hrstmi dávala druhá babička veselská. Lecos vím z jejího vyprávění.  Naučila mne dělat první krůčky, mazlila se se mnou, pohladila mne i když už jsem byla větší. Když jsem přijela na návštěvu a objevila se ve dveřích, babička doslova výskala radostí.  Měla mne i mého brášku velmi ráda protože jsme byli cizí. Babička mi dopřála ten opojný pocit, jaké je to být alespoň na chvilku bohatý! Tenkrát jsem o tom byla přesvědčená, a ten pocit ve mně zůstává“.

Věřte, nevěřte

Bylo jí osm a půl roku, když maminka zemřela.  Každou sobotu a neděli  byla u druhé babičky „veselské“. Když  v zimě večer vystoupila na veselském nádraží, čekala ji kilometrová cesta.  Kousek šla tmavou čtvrtí Chaloupky  /dnes tam stoji obchodní dům Billa/, pak ulicí Padělek a Břestek, kde bydlela babička. Na podzim a v zimě svítilo  jen několik málo světel, jedno na začátku dlouhé ulice, pak uprostřed a poslední na konci. Někde zářilo do předzahrádky rozsvícené okno kuchyně, ale to spíš výjimečně. Domky stály těsně vedle sebe, před nimi zahrádky, z druhé strany chodníku  alej vzrostlých třešní, pak cesta a ve tmě se schovávaly zahrady, které mířili až k náspu  železniční trati. Všude tma a tma často  nepotkala ani živáčka. Nikdy se nebála, zvedla jen hlavu, dívala se na hvězdnaté nebe a vedle nejjasnější hvězdy jsem na okamžik zahlédla maminčinu tvář. Spíše ji však tušila pouze v svých představách. Ona ji celou cestu doprovázela a nikdy se jí cestou nic nestalo. Šťastně dorazila k babičce, která ji radostně vítala a objímala.

Ing. Marie Ježková

badatelská činnost osobností a literátů Slovácka

Zpracováno: 14.4.2023

Babička Marie s dědečkem Karelem Rolencem z Veselí nad Moravou